O jiné stránce hazardních peněz a jednom (ne)fiktivním dítěti

Matyáš brzy oslaví čtvrté narozeniny. Už dávno běhá za míčem, široké okolí mu vždy předpovídalo sportovní budoucnost. Jako by znal ze světa jen ten míč. Dostal ho od táty už kdysi dávno do postýlky. Je to jediné, co mu po něm (mimo matných vzpomínek) zůstane.
Jeho máma totiž čtrnáct dní zpátky zařizovala tátův pohřeb. Skočil ze střechy. V jejím nitru se právě míchá tolik pocitů, že jí z toho snad exploduje hlava. Nepochopení, zrada, zoufalství, láska, lístost, stud… To všechno dohromady. Měla něco poznat? Vyčítá si to…

Je jí zle, k tomu ty dluhy – spousta dluhů. Jako by se probudila do špatného snu. Nejen že najednou nemá barák, nemá auto. Bankám a úvěrovým společnostem dluží několik milionů. Nemá oporu! Vůbec žádnou. Je sama a před sebou vidí jen jeden nekonečně dlouhý průšvih.

Proč píšu tenhle fiktivní příběh, jehož podobnost s realitou mnohých českých rodin není náhodná. Protože každý hrnec někdy přeteče – i ten můj. :-) Spouštěcím mechanizmem v tomto případě byly dva články v MF Dnes. První se jmenoval: „Liberecké divadlo bojuje o přežití, pomoci mohou peníze z hazardu“, druhý pak: „Dostaneme méně z hazardu, bojí se sportovní kroužky. Zvyšují příspěvky.“

Marné byly mé nářky, že je to celé naruby. Že zdravá společnost nemůže vzniknout na nezdravých základech. Že nebojuji proti divadlu, ani proti sportu mládeže, bojovala bych klidně i za ně. Ale tady přestává všechna sranda!

(Jednou z mých podstatných zbraní je pokusit se dát těm penězům tvář. Příběh…)

Patologické a problémové hráčství je nemoc. Lékaři uznaná a evidovaná nemoc silou závislosti srovnatelná nikoli s alkoholizmem, ale s kokainem. Navíc vše je v tomto případě umocněno tím, že i rozhodnutí přestat hrát neznamená, že má život nějaké řešení. Dluhy, které jdou s hráčem ruku v ruce, tím samotným rozhodnutím nezmizí. Vskutku bludný kruh závislosti! Ale zatímco s drogami se v našem státě zachází s příslušnou mírou opatrnosti, s hazardem v ulicích (jako živnou půdou pro rozvoj této choroby) se příliš obezřetně nezachází. Ba co víc! Na penězích od patologických hráčů stojí ekonomiky a příspěvkové organizace českých měst. Nemusím být odborník, abych tušila, že tady něco nehraje. Patříte-li mezi ty šťastné, co to nepoznali na vlastní kůži, přečtěte si knihu Já hráč. Možná (alespoň z části) pochopíte, co všechno se může odehrávat za zatemněnými výlohami v našich ulicích.

Až bude Matyáš větší, zeptá se maminky:
„Proč já nemůžu hrát třeba hokej?“
„Proč já nemám tátu?“
Má mu snad maminka odpovědět:
„Hokej nemůžeš hrát, aby si ho ostatní děti zahrály levněji.“
„Tátu nemáš, protože za sponzorování ostatních dětí položil život.“

Opravdu? Pořád věřím, že kdyby lidé o téhle problematice (o těhle penězích) víc přemýšleli, že by tu do očí bijící zrůdnost uviděli. Nemaskuje se, neschovává! Hazardní byznys je z dlouhodobého hlediska podnikáním bez rizika, funguje na čistém (rozuměj svou jednoduchostí) a ve výsledku vždycky jednosměrném přesunu peněz. Nevytváří hodnoty. Jediné, čeho se toto odvětví obává jak čert kříže, je, že se změní společenské klima. Že si společnost uvědomí, že bohulibé úmysly hazardníků odvolávající se (většinou zcela nesmyslně) na společensky odpovědnou zábavu, nejsou ve veřejném zájmu. Že i kdybychom si jednou za uherský rok potřebovali užít zábavu ve stylu Las Vegas, nepotřebujeme k tomu nutně žít v hazardní republice.

Nechci primárně útočit na divadlo, které je v zoufalé finanční situaci. Nechci ani bojovat proti sportovnímu vyžití mládeže. Chci jen, abyste si každý sám za sebe zodpověděl otázku: Je zdravé a férové vykoupit štěstí někoho neštěstím jiného? To děcko z úvodu mého příspěvku je sice fiktivní, ale takových Matyášů tu po republice běhá spousty (kolik jich je doopravdy, lze jen hádat. V ČR neexistuje – a ještě hodně dlouho nebude – žádná objektivní studie na toto téma, poslední pokus totiž dostalo za úkol vypracovat Kalouskovo ministerstvo).

Zamyslete se! Doopravdy může Matyáš za to, že jeho táta měl slabinu (třeba jedinou!), kterou identifikoval příliš pozdě? Doopravdy za to může jeho máma? Za to, že věřila někomu, koho znala roky? Za to, že to nepoznala včas, za to, že jí ani nenapadlo kontrolovat, jestli nemá na autě zpětný leasing? Jestli nemá na baráku exekuci? Nebyla to naivita! Jen důvěra – důvěra v člověka, kterého kdysi znala. A který v rozhodující chvíli nenašel cestu zpátky. Minimálně v tomhle nebyl sám (www.mapyodpovednychheren.cz).

Print Friendly
Použité štítky:

Přidávání komentářů není povoleno.